Doslov
Epilog I: Země už nepláče
Země se otvírala, krvácela... S každou rozbitou vazbou byl nepřátelský svět tak blízko! Domovina záhadných elementálních bytostí skoro jako parazit vnikala do Země. Ale ta se bránila, měla přeci tu moc.
Lidé nacházeli zvláštní dlaždice – klíče k uzdravení Země. Díky kouzelnému nadání některých z nich a našeptávání Pekelného pána se spojili – ano, nemrtví, živí a prokletí – všichni jako jedna masa zachraňovala Zemi. Ale i cizinci se snažili, aby zachránili sebe a svou rasu. Co na tom, že zemře jiný svět?
Byl to závod s časem. Jednotlivé střípky do sebe zapadaly, ale co s nimi? Jak zastavit to, co se děje se Zemí? Napověděly samotné střípky – když byly doneseny na správná místa, samy zjevily trhlinu mezi světy a přeměnily se tak, aby ji zacelily. Byly však rozbité a ta vrtkavá aliance všech tvorů je musela složit...
Stejný zápas s časem sváděly i bytosti z jiných sfér... Věděly, že se Zem brání... Věděly, že jejich svět umírá... Věděly... Ale co nevěděly je, jak moc ubližují živým bytostem ve svém okolí. Nevěděly, že zabíjejí, sílu života používaly na další „kameny“ své brány. Už ji skoro měly. Potřebovaly jen poslední věc – klíč – spojení lidské bytosti a jednoho z nich.
Onou bytostí byla Ozmirská šlechtična Moirren. Unesly ji a při magickém rituálu do ní Vzduch vpravil část své podstaty. Pokud byla lady Moirren pannou, pak by se dalo říct, že se jednalo o panenské početí... Díky magii bylo její těhotenství jen krátké, ale i to stálo čas...
Čas... Letěl jak splašený, jak pro lidi, tak pro elementály. Zatímco se jedna trhlina za druhou díky kouzlu Země zavíraly, Moirren seděla pod ochranou elementů v jejich pevnosti. Čekala, až přijde její a míšencův čas...
První bolesti na ni přišly, když se stěna elementárního pole všech živlů zachvěla. To lidé zavírali poslední průchod, ničili bránu do cizího světa. Rozpoutal se boj... Ale brána byla zavřená. Elementálové ztratili kontakt se svou zemí. A tak Vzduch vzal Moirren pod ochranu větru a odletěl s ní, zatímco ostatní bojovali...
A nebo utíkali. Přeci jen někdo z nich musí přežít! Nemohou jen tak zaniknout! Nějaké východisko se najde... Vždycky se musí najít.
Nebo snad ne? Jen trosky Starých z legend jsou stále otevřenou ranou do útrob Země... Jen přízraky Starých ví, co mohou tyto katakomby ukrývat...
Pro Zemi se východisko našlo – ulevilo se jí. Prameny si pomalu nacházejí svoje místo, láva pomalu chladne, půda se přestala třást. Země už nepláče...
Zato v lesích se ozývá pláč jednoho dítěte...
Epilog II: Upír a sukuba
Souboje při zavírání brány do jiného světa se zúčastnili i odvěcí rivalové – Pekelný pán ve formě Pokušitele a sluha Kostěje – půlupír. Bojovali na stejné straně, za stejnou věc... Ale půlupír byl mezi sluhy Nemrtvého teprve krátce, neznal podlé chování Pokušitele.
Bitva se zdála už vyhraná. Nemrtvý poslal všechny své služebníky dopředu, aby zdržovali elementy i po tom, co se zhroutilo jejich pole. Byl sám a skoro bezbranný. To byla příležitost! Pokušitel se pár pružnými kroky přiblížil za záda nekromanta. Ten si v tom hluku ničeho nevšiml.
Démonovi i v jeho nejslabší formě stačila jen jedna rána do zátylku oslabeného služebníka smrti. Ten padl v mdlobách k zemi.
„Sukubo!“ Zavolal na svou věrnou démonu.
„Vem tu špínu,“ ukázal ke svým nohám, „a odveď ho do pekel. Tam jej uvrhni do řetězů a muč ho. Bude trpět na věky věků v mé moci!“ Oba se na sebe zlomyslně podívali.
„Ale nezabíjej ho!“ ještě ji napomenul. „Jinak zmizí ke Kameni...“
„Ano, můj pane...“ Sukuba se s úsměvem, před kterým by se třásl strachy leckterý válečník, sklonila nad zajatcem a zmizela v ohni... Do Pekelných jam.
A co ostatní nemrtví? Ti, kteří byli přímo v moci nekromanta se na místě rozpadli, ale zbylo tu pár výjimek. Ti, kteří měli svou vůli, třeba jako nekromantův kostlivý bratr, zůstali bez hlasu svého pána. Zmocnila se jich panika a uprchli z boje. Byli ochromeni... Uvidí se na jak dlouho...
Epilog III: Ve jménu božím!
Kněz se svou pomocnicí zhlížel na celou scenérii z kopce. Usmíval se nad zmatkem, který tam panoval. Byl však zmatený, proč mu jeho bůh zakázal pomocí vize zasáhnout, proč nemohl nechat svět shořet v plameni... Tyto božské úmysly mu byly zatajeny.
Jen s nenávistí sledoval kněze Ignosova, kterak léčí na bitevním poli.
„Pojď,“ promluvil na elfku vedle sebe. „Vrátíme se k rozjímání... A On k nám promluví...“
